V době nástupu ARCTIC MONKEYS na světovou scénu nebylo ostrovní kapely, o které by se více diskutovalo jako o „té do budoucna nejnadějnější“. Tamnější kritika nešetřila přirovnáními k ranému období THE WHO a sheffieldští Opičáci měli před sebou nelehký úkol: zažehnout plamen jejich vlastní, neobyčejné generace. První album z roku 2005 se stalo jasně nejprodávanějším debutem v historii britského nahrávacího průmyslu. Divoký pouliční rock´n´roll, do něhož byla narvána všechna ta mladická nerozvážnost, frustrace, ale i určitá „neighbourhood poetika“ (noční tahy, vztahy, škola, rodina a životní perspektiva dospívajících), to všechno působilo velmi svěže, přirozeně a životaschopně, čert vem nedostatky.

Barvitější dvojka „Favorite Worst Nightmare“ jasně potvrdila, že úspěch jedničky nebyl náhodný, a rovněž velmi zabodovala. Problémy však nastaly s deskou třetí. „Humbug“ si totiž od počátku kladla za hlavní cíl změnu, a to i za cenu zahození největších vlastních předností (nabušenost bez ohlížení se), což bylo chybou, která stála kapelu poměrně dost fanoušků. Producentský patronát si převzal Josh Homme a navždy tak zbavil ARCTIC MONKEYS mládí. Nahrávka téměř nikoho nebavila, ale jen málokdo to řekl na plnou hubu. Skladby se nesly většinou v rozvážnějších tempech, byly opatřeny téměř hard rockovou hutností a postrádaly všechnu tu radost, neposednost (punkovost) a naivitu prvních dvou zářezů. Byl to zkrátka obrovský provar, což hned tentýž rok stvrdilo třeba vystoupení kapely u nás na festivalu „Rock For People“. Zde si totiž hoši v oblacích kouře coby parta značně zarostlých džískařů, hlásících se již pár měsíců tomu na zpět k BLACK SABBATH, doslova a do písmene zahráli jen tak pro sebe (komunikace s publikem veškerá žádná, nasazení zmizelo s ukončením čtvrté, nanejvýš páté skladby). Čtvrté album „Suck It And See“ tedy mělo především rozmetat dva roky staré rozčarování.

Kladná změna oproti „Humbug“ je ovšem na novince jediná – jsou zde zkrátka o trochu lepší skladby a kapela působí celkově hotovějším dojmem. Tedy přesněji řečeno, nepřistupuje k „Suck It And See“ jako k nějaké zvláštnosti, se kterou by měla zbořit své dosud zaběhlé standardy, ale přístup „tady máte prostě dalších dvanáct skladeb“ bez jakýchkoliv předběžných komentářů svědčí o určitém srovnání se s někdejším krizovým obdobím. Záporem je však znovu skutečnost, že se nepodařilo navázat na živelný projev z kapelních počátků. Patřím zkrátka k těm, které ARCTIC MONKEYS ve své dospělejší, umírněnější, ovšem i vyhranější fázi zanechávají absolutně chladným. Deska neobsahuje příliš výrazných skladeb, nýbrž všechny velmi splývají a nesou se v klasickém duchu ostrovních „indie“ kytarovek toho nejbanálnějšího možného ražení. Je to dáno jednak čím dál tím méně originálními nápady (byť jsou letošní skladby studiově lépe ošetřené než kdykoliv předtím), ale také poměrně obyčejným hlasem Alexe Turnera.

Britský tisk však znovu chválou nešetří a vynáší nové ARCTIC MONKEYS do nebes. Já naopak po dvou letech znovu kroutím hlavou a říkám si, co konkrétně na nich proboha ti Britové slyší? Vždyť mají nemálo jednoznačně lepších kapel. Osobně mám radši téměř všechno z příbuzensky nejznámějších jmen poslední dekády – počínaje hitovými KAISER CHIEFS, přes temné THE HORRORS, zasněné COLDPLAY, až po tanečně nastartované FRANZ FERDINAND. To, co pro mne dělalo ARCTIC MONKEYS aspoň trochu přitažlivé, totiž odešlo s jejich druhou deskou.